Legendy o počasí: Najdeme na konci duhy poklad?

Následujte duhu, pak následujte jeden z jejích konců a...najdete poklad! Co je na tom pravdy? Možná nenajdete kotlík se zlatem, ale duha sama o sobě opravdu svým způsobem již pro svou krásu pokladem je.

Legendy o zakopaném kotlíku se zlatými dukáty na konci duhy vychází z prastarých irských mýtů, které mají přímou souvislost s místním folklórem skřítků. Tato mýtická stvoření jsou v irském národním povědomí hluboce zakořeněna a široce známá tím, že pociťují silnou averzi k lidem.

Kvůli této nenávisti by tito skřítkové údajně raději pohřbili zlato, které měli, na konci duhy, než aby ho někdy našel nějaký člověk. Ve skutečnosti však duha nemá konec a její obloukovitý tvar je vlastně iluzí.

Historie tohoto mýtu sahá daleko do doby Vikingů. Vikingové napadli Irsko v roce 795 n.l. a byli nechvalně proslulí rabováním, krádežemi a zakopáváním zlata na neznámých a tajemných místech.

Počátky nálezů zlatých pokladů se datují do období, kdy se Vikingové rozhodli opustit irské břehy a po ostrově zanechali část svého nakradeného zlata.

Co přesně leží na konci duhy, se bohužel nikdy nedozvíme, protože konec i začátek je u tohoto optického jevu ve skutečnosti nemožné najít.

Pokud se přeci jen nakonec trochu, i když ne třeba úplně, vzdáme tohoto snění o zlatém pokladu, napadne nás, jak ta krásná duha vlastně vzniká.

Pokud projde sluneční paprsek kapičkou vody za deště nebo mlhy, dojde k rozkladu světla do jeho jednotlivých složek, které vnímáme jako jednotlivé barvy duhy. Voda, která má větší index lomu než vzduch, světlo tedy láme a rozkládá a díky vnitřnímu odrazu mezi jednotlivými vodními kapičkami pak můžeme duhu pozorovat.