Psal se 4. prosinec roku 1952 a obyvatelům Londýna právě začínalo několikadenní smogové peklo. Londýn, přivyklý teplotním inverzím se smogem, tehdy netušil, že tento smog ale bude přeci jen trochu jiný.

Začátkem prosince 1952 se usadila nad Britskými ostrovy mohutná a velmi vytrvalá tlakové výše. Rychle se vytvořila silná teplotní inverze, která uvěznila studený a vlhký vzduch při zemi. V této tenké mlhavé vrstvě docházelo k hromadění škodlivin, jejichž vypouštění v 50. letech minulého století bylo mnohem méně kontrolované.

Netrvalo tak dlouho a nad Londýnem se vytvořila nedýchatelná toxická mlha, která v sobě držela saze z domácího vytápění, výfukové plyny z městské dopravy nebo zplodin z průmyslových areálů, které tehdy samozřejmě nedisponovaly účinnými filtry na odstraňování škodlivin. Poválečná Británie navíc pro účely vytápění využívala zejména nekvalitního hnědého uhlí s vysokým obsahem síry a rtuti. Katastrofa tak byla na spadnutí.

Mimo značné zdravotní riziko spočívalo velké nebezpečí přítomné mlhy také v takřka nulové viditelnosti, kterou působila v londýnských ulicích. Na několik dní se dokonce musela přerušit městská doprava, včetně provozu sanitek, které by v tyto osudové dny byly bývaly velmi potřeba. Po městě se dalo pohybovat pouze prostřednictvím podzemní dráhy. Protože venku se nedalo dýchat a smog si svou cestu nacházel i do vnitřních prostor, byla dokonce rušena i mnohá představení.

Smogová situace se postupně horšila, koncentrace polutantů v ovzduší rostla, viditelnost se snižovala. Londýn, velkoměsto v údolí Temže, bylo na inverzní smogové situace zvyklé, tato událost z prosince 1952 byla však opravdu mimořádná, což dokazují i statistiky o počtu nemocných a mrtvých.

Odhadem zemřelo přímo v důsledku této smogové situace na 12 tisíc lidí, desítky tisíc dalších si odnesly závažné zdravotní následky, zejména v oblasti dýchacího a kardiovaskulárního ústrojí. Situace se výrazně zlepšila až 9. prosince, kdy se změnila meteorologická situace, tlaková výše se odsunula a zvedl se vítr, který teplotní inverzi rozrušil a škodliviny rozfoukal. Londýnu se tak ulevilo.

Tato nešťastná událost měla však i svou lepší stránku. Konečně totiž donutila k zamyšlení nad tím, jak se chováme ke svému prostředí. Jako reakce na tuto situaci tak záhy přišla série opatření ošetřující vypouštění škodlivin do londýnského ovzduší a i díky tomu se situace v tak závažném rozsahu již nikdy poté neopakovala.

Nutno dodat, že po celá desetiletí jsme si podobnou zkušeností procházeli v bývalém Československu také v průmyslových regionech severozápadních Čech a Ostravska. Rozsah a závažnost této ekologické katastrofy se však u nás pod nadvládou tehdejšího režimu utajovaly a k výraznému zlepšení situace v těchto oblastech došlo až v 90. letech. Nyní se ani v těchto oblastech výraznější smogové situace naštěstí nevyskytují. Je tomu tak jednak díky rozsáhlým příjatým opatřením na ochranu ovzduší, modernějším technologiím v průmyslu a jednak také díky mírnějším zimám posledních desetiletí.