Téma již zcela zimní: 10 faktů o sněhu, které možná překvapí

Přichází to období roku, kdy se kolem nás slovo sníh začne opět skloňovat o poznání více. Ačkoliv zatím není jisté, jak bohatá na bílou peřinu nadcházející zima bude, aspoň občas se minimálně na horách se sněhem určitě setkáme. Toto bílé, třpytivé nadělení bylo vždy zdrojem radosti, fascinace, peněz, ale také problémů, a přitahuje proto značnou pozornost. Pojďme se spolu podívat na některé zajímavosti o sněhu.

Sníh má pro zimní přírodu celou řadu důležitých funkcí, zejména z hlediska ochrany před mrazem nebo v oblasti vodního režimu. Ve svůj prospěch se sníh naučili využívat i lidé. Sníh je nezbytný pro zimní sporty nebo i pro takové drobné radosti, jako je třeba stavba sněhuláka nebo iglú. Na druhou stranu pro řidiče a zimní údržbu jsou sněžení a tvorba sněhové pokrývky často spojovány s celou řadou problémů.

Pojďme si nyní ke sněhu říct několik zajímavostí, které vás možná i překvapí.

Sněhové vločky se tvoří přímo z vodní páry v oblacích procesem zvaným resublimace. Sněhová vločka, tak jak ji vidíme padat, nikdy nedosáhla kapalného skupenského stavu. Naopak dešťové kapky jsou většinou roztátými sněhovými vločkami.

Při hustém sněžení bez doprovodu silného větru je hlasitost padajících vloček kolem deseti decibelů, někdy dokonce i mírně více. To je zhruba hlasitost normálního lidského dýchání. Pokud jde ovšem o sníh a hlasitost, nic nepřekoná valící se laviny!

Velikost a tvar sněhových vloček silně závisí na aktuálně panujících teplotách. Protože teplejší vzduch dokáže pojmout více vlhkosti, nabývají sněhové vločky největších rozměrů při teplotách kolem nuly. Právě zejména při vyšších teplotách se mohou sněhové vločky i navzájem spojovat do velkých "supervloček".

Čím silnější je mráz, tím jsou sněhové vločky drobnější. Při velmi nízkých teplotách padají sněhové vločky spíše ve tvaru jednoduchých ledových destiček.

Ledový krystal o průměru jednoho milimetru se skládá z přibližně 100 bilionů molekul vody. Pravděpodobnost, že by se někde na světě vyskytly dvě zcela identické sněhové vločky, je blízká nule, i když ne úplně nulová.

Zdá se vám toto tvrzení nesmyslné? Hned si to vysvětlíme. K vytvoření sněhové vločky jsou na počátku procesu vždycky zapotřebí takzvaná kondenzační jádra - takový základ, na němž dochází k resublimaci vodní páry. Jako kondenzační jádra mohou fungovat prachové částice, pyl nebo i krystalky mořské soli. Při vhodných podmínkách slouží právě tato jádra jako základ, kolem něhož se začne tvořit nová sněhová vločka.

Největší zaznamenaná sněhová vločka na světě měla průměr nepředstavitelných 38 centimetrů a byla pozorována v americkém státě Montaně v roce 1887. Třeba tento rekord v některé z nadcházejících zim překonáme zrovna u nás v Česku, kdo ví?

Nebo přesněji řečeno, sníh je skvělý izolant, který dokáže udržet pod povrchem, který pokrývá, relativně vysoké teploty. Využívá toho sama Matka příroda, která se sněhem snaží chránít kořeny rostlin a stromů před promrznutím. A své o tom vědí i původní obyvatelé polárních oblastí, kteří tohoto faktu využívají při stavbě iglú. Pokud je venku například minus 30 stupňů, může se teplota uvnitř iglú pohybovat i kolem nuly.

To souvisí trochu i s předchozím bodem. Sníh totiž perfektně izoluje také zvuky. Zasněžené prostředí je tak výrazně tišší. Mezi krystaly sněhu se tvoří vzduchové kapsy, které pomáhají zvuk z okolí pohlcovat. Procházka zasněženou krajinou tak nabízí opravdový relax od hlučného prostředí.

Sníh vyráběný pomocí sněhových děl na sjezdovkách označujeme správně jako "technický". Technický sníh vzniká zmrznutím drobných kapiček natlakované vody, která je do mrazivého vzduchu rozprašována sněhovými děly.

Naproti tomu umělý sníh je čistě průmyslovým výrobkem, který kromě zdánlivé vizuální podobnosti se skutečným sněhem nemá společného vůbec nic. Nejčastěji se jedná o polymery sodné soli kyseliny polyakrylové. Své využití umělý sníh nachází především jako vánoční/zimní dekorace v domácnostech nebo ve filmu.

Voda, ze které sníh vzniká, je bezbarvá a průhledná, stejně jako i čistý led. Pokud se však sejde velké množství ledových krystalků, které tvoří sněhové vločky, naše oči vnímají odraz světla hranami jednotlivých ledových krystalků ve výsledku jako bílou barvu.

Pokud se sněhové vločky smísí v atmosféře s pouštním prachem, mohou nabývat odstínů žluté, hnědé, oranžové nebo dokonce i růžové - padá takzvaný barevný sníh. Jinou záležitostí je pak samozřejmě znečištění sněhu prachem, dopravou či průmyslem ve městech, kde déle ležící sníh nabývá šedavého zbarvení.

Údaj nejvyšší oficiálně zaznamenané výšky sněhové pokrývky pro Česko pochazí z Lysé hory, kdy zde sněhová pokrývka v březnu roku 1911 měřila neuvěřitelných 510 centimetrů! Na meteorologické stanici v pražské Ruzyni zase nejtlustší vrstva sněhové pokrývky (bezmála 60 centimetrů), podobně jako tehdy i na velké části nižších poloh Česka, ležela v mimořádně sněžném březnu roku 1970. Oba tyto údaje se tedy týkají jarního měsíce - března.

Nejvyšší sněhová pokrývka na jaře bývá na horách pravidlem, ale sněhové charakteristiky mohou počátkem jara vrcholit i v nižších polohách. Děje se tak zejména v případě, kdy je přelom zimy a jara velmi chladný a sněžný, a sněhová pokrývka tak má možnost hromadit se. Samotné jarní měsíce navíc bývají oproti lednu a únoru vlhčí, a proto při dostatečně nízkých teplotách může nezřídka nejvydatnější sněžení dorazit až v březnu nebo počátkem dubna.