Určitě jste někdy při pohledu na noční oblohu zaznamenali, že některé hvězdy se občas mihotají, blikají a barevně světélkují. Co přesně tento optický jev způsobuje? Nejznámější hvězdou, která mění barvu je Sirius. Jaká je jeho souvislost s počasím a jak ho můžete pozorovat i vy?

Sirius přitahoval svou jasností pozornost lidí už od nepaměti. Pomocí této hvězdy se kdysi řídily i starověké kalendáře. Znali ji lidé již ve starověkém Babylonu, Egyptě nebo Mezopotámii. V antickém Řecku a Římě existovaly také takzvané Psí dny (dies caniculares). Ty ohlašovaly nejsušší a nejteplejší období v roce. Řídily se momentem, kdy bylo možné pozorovat hvězdu Sirius těsně před východem slunce. K tomu dochází ve Středomoří mezi 22. červencem a 23. srpnem.

Barevné blikání a zdánlivé chvění hvězd připisujeme optickému jevu, který se nazývá scintilace. Ta se projevuje nejvíce u hvězd nízko nad obzorem, například právě u dvojhvězdy Sirius v souhvězdí Velkého psa. Výše nad horizontem se blikání vytrácí a přemění se na trvalý svit.

Scintilaci vytváří průchod hvězdného světla turbulentními vrstvami zemské atmosféry, které mají různou teplotu a hustotu. Plynný obal Země v tomto případě funguje jako obří soustava čoček. Stoupající bubliny teplého vzduchu rozkládají paprsky z hvězdy na různé barvy spektra. Díky tomu hvězda různě bliká, světélkuje a při bližším pohledu dalekohledem i poskakuje. U hvězd vysoko nad obzorem tento jev není tak znatelný, jelikož světelné paprsky prochází tenčí vrstvou vzduchu.

Planety jsou na rozdíl od hvězd plošné objekty, které nesvítí vlastním světlem a pouze ho odráží, tudíž je scintilace u těchto objektů zanedbatelná. Toto lze použít i jako jednoduchou pomůcku při rozlišování objektů, zda se jedná o planetu nebo hvězdu.

Sirius je nejvýraznější hvězda ze všech pozorovatelných v zimním období. Mezi další známé a též dobře pozorovatelné hvězdy patří například: Aldebaran, Betelgeuze či Rigel. Sirius bychom si neměli splést s jasně svítící Venuší a Jupiterem. U Siria je barevné blikání velmi znatelné a pozorovatelné pouhým okem. Jedná se o jasnou dvojhvězdu, kterou nalezneme v souhvězdí Velkého psa poblíž Orionu. Pozorovat ji můžeme přibližně od 19:00 na jihovýchodním obzoru. Poté se přesouvá přes jih a zapadá kolem čtvrté hodiny ranní na jihozápadě. Přesnou polohu pomohou určit různé aplikace určené pro sledování noční oblohy.

Zajímavý zážitek nám umožní pohled do dalekohledu, triedru, případně přes fotoaparát se zoomem. Pro vlastníky zrcadlovek se doporučuje objektiv s ohniskovou vzdáleností alespoň 200 mm. Další možností je sériové snímání po několika snímcích za sekundu. V tomto případě doporučujeme nastavit vyšší hodnotu ISO 3200 a vyšší, čímž dojde ke kompenzaci krátkého snímacího času.

Zařízení namíříme na Sirius a provedeme mírné rozostření, dokud se hvězda nejeví jako pravidelný kruh. Počítejte s tím, že při větším přiblížení vám bude hvězda "utíkat ze záběru". Toto je způsobené rotací Země, která se při větším přiblížení začne výrazně projevovat na kvalitě a možnostech efektivního zachycení scintilace. Poté se nám naskytne zajímavá podívaná v podobě pulzující směsice barev. Vesmírná diskotéka může začít! Jak to dokáže Sirius "roztočit" se podívejte na přiloženém videu níže.

Tip na závěr: Pokud natáhnete paži a ,,zašilháte" na prst, aby jste Sirius viděli dvojitě, zjistíte, že jde skutečně o dvě nezávislé hvězdy. Do každého oka totiž blikne jinou barvou.