Právě v těchto dnech můžeme na severním obzoru těsně po západu slunce spatřit noční svítící oblaka. Ty se skládají z ledových krystalků a vznikají ve výšce 80 až 85 kilometrů na zemí.

Při troše štěstí mohou lidé pozorovat noční svítící oblaka nad severním obzorem od poloviny května do konce července. Jejich stříbřitá záře pochází ze slunečního světla. Zatímco dole již vládne tma, ve vysokých vrstvách atmosféry je slunce stále nad obzorem. Svítící oblaka tedy vystupují na pozadí tmavé běžné oblačnosti. Slunce se v době nejvyššího výskytu těchto oblaků nachází 6° až 16° pod obzorem.

Ke vzniku svítící oblačnosti je zapotřebí velmi nízká teplota v mezopauze. Podobně jako některá běžná oblaka jsou i tyto tvořeny ledovými krystalky. Aby ve výšce kolem 80 kilometrů nad zemí, kde je velmi nízká koncentrace vodních par, mohl led vzniknout, musí teplota klesnout pod minus 100 stupňů. A to se děje pouze mezi polovinou května a polovinou srpna.

V létě v těchto vrstvách fouká silný vítr,  který přenáší ledové krystalky na delší vzdálenosti a tím oblačné závoje mění svůj tvar. Jednotlivé částice ledu však zůstávají v mezopauze jen několik hodin, než znovu sublimují, což znamená přechod z pevného do plynného skupenství.

Vědci zjistili, že existuje souvislost mezi výskytem svítících oblaků a emisemi ze startů vesmírných raket. Rakety při startu spálí obrovské množství paliva ve velmi krátké době. Kromě výfukových plynů se uvolňuje také obrovské množství vodní páry. Tato vodní pára se postupně hromadí v horních vrstvách atmosféry.

Částečky sazí se navíc dostávají i do horních vzduchových vrstev, kde slouží jako kondenzační jádra pro ledové krystalky. Noční svítící oblaka se pak tvoří mnohem snadněji, protože je k dispozici více vlhkosti a aerosolů.