Nástrahy civilizace: Jak městská krajina zvládá přívalové srážky a sucho?

Studená fronta, která přinášela v úterý 23. května do části České republiky silné bouřky s přívalovými dešti, opět oživila téma bleskových povodní ve městěch. Někdy se však zapomíná na to, že bleskové povodně nejsou ani tak důsledkem přívalového deště, jako spíše nevhodných zásahů do krajiny.

Obloha zčerná, na obloze se objevují záblesky, záhy střídané hrozivým duněním. Po chvíli se přidávají první kapky, které po sléze přecházejí v liják nebo dokonce průtrž mračen. Stačí deset minut a vody jsou plné ulice i polní cesty. Okapy nestíhají odvádět vodu ze střech, stejně jako kanalizace nestíhá odvádět náhlé přívaly vody ze silnic a chodníků. Netrvá to dlouho a už jsou hlášeny první vytopené garáže nebo sklepy. Z místního roztomilého drobného potůčku se během chvíle na pár desítek minut stává dravá řeka. Ale co za takovými výjevy stojí - nezvykle silný liják, nebo spíše nezvládnuté uspořádání městské i volné krajiny?

Pojďme si připomenout, co vše zhoršuje vsakování vody zejména v prostředí našich měst. Jedná se zejména o relativně velké zastoupení betonových či asfaltových ploch, kde voda nemá šanci vsáknout se - pouze bez užitku odtéká. Tato voda míří rovnou do veřejné kanalizace spolu s vodou ze střešních ploch, což je přitom voda, která by se často dala výborně využít pro mnohé účely kromě přímé konzumace.

Dalším významným problémem je správa zelených ploch - čím více stromů a pestré krajiny s různorodou vegetací, tím lépe z hlediska vsakování vody. Nejhorší variantou je umělý trávník, který je z ekologického hlediska zcela mrtvou oblastí. Druhou nejhorší variantou je pak nakrátko střižený travník s minimem kěřů a stromů. Obnažená půda bez vegetačního krytu rychle vysychá, na jejím povrchu se vytváří krusta, po níž dešťová voda pouze stéká. Takové zelené plochy prakticky neplní žádnou ze svých funkcí, ekologickou a nakonec ani estetickou.

Posledním závažným nešvarem jsou nezdravě korigované, napřímené vodní toky, které částečně nebo zcela ztratily své přirozené koryto. Při zvýšení průtoku se nadbytečná voda nemá kam uhýbat nebo vsakovat. Chybí břehová vegetace, chybí meandry, chybí prostor, kam by se voda mohla přechodně rozlít, vytvořit tůně či laguny. Na vodním toku v umělém korytu se extrémně rychle projeví jak srážky, tak ale i sucho.

Právě sucho je problémem, který na nás v důsledku té samé nezdravé městské krajiny číhá hned po tom, co odezní přívalové povodně. Ještě aby ne, když veškerá voda, která by se měla normálně vsáknout do půdy či nasytit řeky, je namísto toho odvedena zcela bezúčelně kanalizací na čistírny odpadních vod. Ty bývají takovými přivaly značně přetěžovány a v důsledku toho mohou přechodně snížit svou účinnost při čištění odpadních vod.

Městský prostor, který je schopný lépe zadržet vodu, je logicky i zároveň mnohem lépe vybaven na zvládání delších suchých epizod.

Dobré zprávy na závěr? Přístup k městské krajině se začíná měnit k lepšímu nejen na lokální, ale i na celonárodní úrovni. Důvodem není jen špatný vodní režim takového prostředí, který v konečném důsledku nevyhnutelně doléhá na každého, ale třeba i jednoduše to, že snad téměř nikdo, včetně politiků a zodpovědných autorit, zkrátka nechce žít v mrtvé betonové poušti.

Příkladem zlepšení je stále vyšší podíl měst, kde přistupují šetrněji k sekání trávníků, zvyšuje se podíl vysazených stromů a důsledněji se promýšlí, které dřeviny, a zdali vůbec, pokácet. Nově budovaná parkoviště a chodníky často mívají (polo)propustné povrchy. Přibývá zelených střech a fasád, zvyšuje se využívání dešťové vody ve městech. Rozhodně ještě existuje velký prostor ke zlepšení, nicméně věci se už pomalu opravdu mění k lepšímu.