Zimní strasti: K posypové soli a jejím alternativám

Během zimního období se v rámci údržby sjízdných či průchozích komunikací v Česku spotřebují řádově až desetitisíce tun soli. Víte ale, na jakém principu toto opatření funguje a jaké jsou jeho hlavní přínosy i rizika?

Posypový materiál, kterým silničáři ošetřují zasněžené či zledovatělé silnice, obsahuje v zásadě dvě hlavní chemikálie - prim hraje chlorid sodný, čili sůl, kterou užíváme i doma v kuchyni, ovšem v případě posypového materiálu se jedná o chlorid sodný technický, jeho čistota a celková kvalita tak nemusí být úplně stoprocentní.

Aby se v materiálu zabránilo slepování či tvorbě hrudek, přidává se v malém množství do posypové směsi také chemikálie s názvem hexakyanoželeznatan draselný, který nese i speciální přezdívku žlutá krevní sůl. Obecně se žlutá krevní sůl používá nejen jako protispékavá látka, ale také třeba k výrobě barviv.

Ale proč tedy vlastně led nebo sníh po posypání solí roztaje? Vodný roztok chloridu sodného má totiž teplotu tání výrazně nižší než čistá voda. Teoreticky lze dosáhnout stavu, kdy nasycený roztok soli s hmotnostní koncentrací chloridu sodného kolem 23 % (23 gramů soli ve 100 gramech roztoku) mrzne až při teplotách kolem -21 stupně, tak vysokých koncentrací je však v reálných podmínkách silnic a chodníků velmi težké (neekonomické a neekologické) dosahovat, obvykle se tak solí jen dostatečně na to, aby bylo ošetření efektivní do asi -8 stupňů.

Účinnost solení silnic klasickou solí se může zvýšit v případě, kdy se vozovka ošetřuje přímo vodným roztokem chloridu sodného, kdy se roztok míchá rovnou v posypovém voze. Tak se šetří jednak absolutní spotřeba soli, jednak se i zrychluje nástup rozmrazovacího účinku.

Pokud se teploty dlouhodobě pohybují na hodnotách pod -10 stupni, přistupuje se k užívání posypové směsi, která jako účinnou složku využívá namísto chloridu sodného chlorid vápenatý. Ten dokáže v reálných podmínkách držet sníh a led na uzdě až do teplot kolem -25 stupňů. Jeho výhodou je větší šetrnost k životnímu prostředí, jeho nevýhodami jsou naopak vyšší cena a také zvýšené působení koroze betonu.

Jak na solení silnic pohlíží ekologie? Příliš vstřícně ne. Slanomilnou vegetací středoevropská fauna neoplývá, zvýšené zasolení půd se na místních rostlinách projevuje podobně jako nadměrné sucho. Kolem silně solených komunikací se může utvářet až sto metrů široký pás vegetace, jejíž růst a vývoj jsou nepřirozenými koncentracemi chloridu sodného v půdě negativně ovlivněny. Vedle sucha se nadměrné zasolení půdy ukazuje jako nejčastější důvod úhynu stromů podél dopravních komunikací a v městských ulicích.

Sůl se samozřejmě poměrně snadno z vozovky ocitne také v řece nebo potoku, kde může sladkovodním organismům, které nejsou na vypořádávání se s vyššími koncentracemi chloridů stavěné, rovněž působit nemalé škody. Sůl škodí také na čistírnách odpadních vod, kde narušuje proces biologického čištění opdadních vod.

Aby byla tradiční posypová sůl účinná, je jí třeba opravdu velké množství i za mírných mrazů. Uvádí se, že na plochu zledovatělých nebo zasněžených 100 m2 je třeba téměř 20 kilogramů chloridu sodného. Není těžké představit si, že při takovém množství trpí i pneumatiky či karosérie automobilů. Každý pejskař také z osobní zkušenosti ví, nakolik zasolenými cestami trpí psí tlapky.

Jaké tedy existují ekologičtější varianty k ošetření zledovatělých silnic? Hovoří se v této souvislosti například o chloridu hořečnatém, jehož je k dosažení kýženého efektu třeba výrazně menší možství a sám o sobě nepředstavuje výraznou ekologickou zátež.

Zejména v lokálním měřítku, například v prostředí namrzlého chodníku před bytovými domy, lze uvažovat o větším využití posypových materiálů, jako je písek, štěrk či piliny, které mají výbornou schopnost zdrsňovat kluzký povrch a z hlediska životního prostředí nejsou ani v nejmenším problematické.