Každý den křižují oblohu tisíce a tisíce letadel. Přitom za sebou zanechávají nápadné oblačné pruhy, které jsou pro některé lidi zdrojem značných obav. Jak si ale blíže vysvětlíme, veškeré obavy jsou zbytečné a mechanismus vzniku takovýchto „nebeských čar“ za letadly je poměrně velmi prostý.

Když z letadla ve výšce asi 10 kilometrů nad zemským povrchem unikají horké plyny, které vznikají spalováním paliva v leteckém motoru, jsou náhle vystaveny extrémně mrazivým teplotám kolem -40 °C nebo i nižším. A právě zde začíná příběh našich „nebeských čar “.

Výfukové plyny, které se skládají převážně z oxidu uhličitého, vodní páry a sazí, se v takovém prostředí výrazně ochlazují a vodní pára, usazující se na částicích sazí a prachu, díky tomu rychle přejde v krystalky ledu.

Obrovské množství těchto vznikajících drobných ledových krystalků - v zásadě nově se tvořící oblak - poté pozorovatel na zemském povrchu vidí jako táhlé oblačné pruhy, které kopírují cestu letadla.

Skupenský přechod, kdy plynná látka přechází rovnou v látku pevnou, odborně nazýváme desublimace. S desublimací nás počasí celkem běžně potěšuje i při zemi, například při vzniku jinovatky.

I ve velmi mrazivém vzduchu atmosféry ve výšce, kde se pohybuje letadlo, obvykle několik sekund trvá, než teplota vypouštěných spalin poklesne dostatečně nízko na to, aby došlo k desublimaci vodní páry - proto nevzniká oblačná čára hned za letadlem, ale až s určitým odstupem.

Částice sazí a prachu, které se uvolňují spolu se spalinami, působí tedy jako takzvaná kondenzační jádra. Kondenzačním jádrem rozumíme částici, která výrazně usnadňuje vznik vodních kapiček a ledových krystalků v atmosféře - a to tím, že její povrch funguje jako základ, kolem něhož se může seskupovat vodní pára, která zde později kapalní nebo tuhne. Jako kondenzační jádra vystupují v atmosféře například částice půdy, prach, písek, pyl nebo částečky mořské soli.

Podle toho, jaké panují podmínky v atmosféře kolem vznikajících kondenzačních čar, pak mohou tyto oblačné pruhy velice rychle ustupovat (vzduch je suchý a ledové krystalky rychle desublimují), nebo naopak přetrvávat po dlouhé hodiny (okolní vzduch je vlhký).

Pokud podmínky v atmosféře přejí dlouhé životnosti kondenzačních čar, časem dochází k jejich rozptylu či různému vlnění vlivem proudění a přirozené difuze. Někdy kondenzační čáry přecházejí i v oblaky typu cirrus a na obloze setrvají i po celé hodiny.

Za příznivých podmínek v atmosféře tak dochází k „hromadění“ jednotlivých kondenzačních čar a s houstnoucím leteckým provozem pozvolna na obloze začínají vznikat oblačné mřížky či dokonce sítě.

Husté sítě kondenzačních čar u některých lidí vyvolávají výrazné obavy a dle některých mají takové sítě představovat jednoznačný důkaz probíhajících rozsáhlých tajných geoinženýrských operací.